Sarah Addison Allenová - Dívka, která sahala po hvězdách

Název: originál The Girl Who Chased the Moon, česky Dívka, která sahala po hvězdách
Autor: Sarah Addison Allenová
Rok vydání: originál 2010, česky 2013
Počet stran: 208
Žánr: naprosto dokonalé

Mullaby není jen tak ledajaké město. A to záhy po svém příjezdu zjistí i Emily. Umřela jí maminka, právě jí je nějakých 17 let a musí se nastěhovat ke svému dědovi, o kterém nic neví, ten je navíc tak vysoký, že vidí až do zítřka. Nejblíže jí ve městě je Julia, která zde vlastní po svém otci restauraci, kde peče výborné zákusky, už je tu jen na půl roku, aby splatila dluhy po svém otci, a pak odjede pryč, do Mullaby už totiž nějakou tu dobu nepatří, zhruba dvacet let, kdy odsud odešla kvůli nějakým osobním problémům. Předtím se však stihla sblížit s Sawyerem. Ten je stále ve městě a zdá se, že nedá Julii pokoj. A umí být opravdu dotěrný. Emily se tu zase hned ze začátku seznámí se sympatickým Winnem, který však patří do podivné rodiny lidí, kteří nikdy nevychází v noci z domu a navíc má smrt jeho strýce něco společného s matkou Emily, která vždy nebyla tak dokonalá, jak si ji její dcera pamatuje. Emily má co dělat, aby dohnala vše, co jí matka celá ta léta utajovala, v Mullaby na ni čeká úplně nový kouzelný svět, který je však úplně odlišný od toho, který znala. Julie, která se z Mullaby zase snaží zuby nehty dostat pryč tu má taky nějaké nevyřešené účty. Vůbec jí nepomáhá to, že se za ní její minulost stále vrací a budoucnost na sebe navíc nechá čekat. Městečko, kde minulost nejde smazat, tradice znamenají víc, než jinde a všechno je možné. Mullaby.
Od této autorky jsem už četla Zahradu kouzel, která mě naprosto okouzlila (což je výstižné a trochu trapné,ale jinak to nemohu říct), očekávala jsem od Dívky hodně a dostala jsem to. Kniha to totiž byla opravdu kouzelná, plná zajímavých lidí, tradic, záhad, úsměvných okamžiků i podivností. Lidé v Mullaby jsou odlišní a vyjímeční, ale zároveň jakoby všední a každodenní a každý tu hraje svou roli, takže příběh není limitován pouze na dvě hlavní vypravěčky. Stejně jako předchozí kniha je i tato hrozně hezky vypravovaná, paní Allenová má zkrátka cit vše vyjádřit tak, že to zní naprosto dokonale, navíc skvěle propojuje vůně, chutě, barvy... takže je výsledek naprosto úchvatný. Skoro jako bych mohla vzít něčí náladu do rukou, viděla její barvu a cítila její chuť...
Julie je silná žena, která mívala růžové vlasy a zbyl jí po nich už pouze pramen připomínající, co vše dokáže. Hodně toho zažila a nebyly to zrovna hezké věci, ale už umí naprosto dokonale projevit svůj hněv a tak jí je líp. Peče dorty, protože doufá, že jí pomohou získat to, čeho se dávno zbavila.

Emily měla pouze svou maminku, to byla celá její rodina, postrádala jakékoliv kořeny, to se však změnilo a ona si teď musí zvyknout na spoustu věcí, naučit se žít s dědečkem, když navíc spává v pokoji, kde se tapeta mění sama od sebe dle majitelovy nálady, dost jí pomáhá Julie a je tu také Winn.
Winn patří do velice podivné rodiny, okolo které je spousta povídaček, ať už je pravda cokoliv, muži v ní nikdy nevychází z domu po západu slunce a lidé o nich mají různé názory, a všechno to rozproudila Emilyna matka a Winnův strýc kdysi dávno...
Sawyer je dokonalý svůdník a navíc naprostý maniak do sladkého, už jako malý mohl dorty jíst od rána do večera a krom toho, že cítil jejich vůni přes celé město,  ji mohl taky vidět, jeho jediným cílem teď je získat si nedostupnou Julii, kterou kdysi dávno kvůli svému vlastnímu strachu a hlouposti ztratil.
Vance stál jako otec za málo, alespoň to si myslí, teď má však novou šanci jako děda, měl by se postarat o Emily a po dlouhé době použít svou výšku a kouknout do zářivé budoucnosti.
Kdybych se dozvěděla o místě, které tuto knihu inspirovalo a opravdu tam někdo peče dorty, sbalila bych si
maminku a nějaké ty knihy a hned bych se tam přestěhovala. Od Dortů modrooké holky by mě už nikdo nedostal. Tohle dílko se stane asi jednou z mých srdcovek, protože je to ten typ knihy, který člověku umí zvednout náladu a navíc nepotřebuje být naprosto podobný všemu tomu, co už tu bylo, ani nepotřebuje příliš moc akce, autorka musí být ten typ člověka, co by dokázal mluvit o čemkoliv a já bych jen hypnotizovaně poslouchala. V dnešním světě je občas málo toho kouzelného, tady to však vše je, nejsou k tomu navíc potřeba vlkodlaci nebo trollové, stačí "obyčejní" lidé a jejich příběhy. Mullaby není nic míň než městečko plné lidí, kteří mají svůj vlastní příběh. A jejich životy dohromady skládají úžasné puzzle, tvoří si svůj kousek světa, na každém záleží a na každém je něco mimořádného, stačí jen otevřít oči... Nebo je naopak na chvíli zavřít.

"Kdyby to bylo možné, jedl bych dorty úplně pořád. Budeš se tomu smát, ale já ti to stejně povím. Víš, jak jsou někteří lidé na sladké? No, tak já jsem přímo maniak. Když jsem byl malý, mohl jsem si hrát třeba na druhé straně města, ale i tak jsem přesně poznal, kdy máma vytahuje dort z trouby. Úplně jsem viděl tu vůni, jak ke mně pluje vzduchem. Stačilo ji sledovat domů. Jestli o tom někdy někomu povíš, všechno popřu."

Možná je tak vysoký, že vidí až do zítřka, ale už hodně dlouho se tam nedíval. Úplně zapomněl na to, jak zářivá ta budoucnost může být. Tak zářivá, že ho to téměř oslňovalo.

"Vlkodlak náhodou nejsi, viď?"
"Prosím?" nechápal.
Pomalu se pustila tyče a opřela se. "Přišla jsem jen na dva důvody, proč večer nevycházíte ven: buď jste šeroslepí, nebo vlkodlaci."
"Tak ses rozhodla, že jsme vlkodlaci?"
"Bylo to nerozhodně."